Jak chvíle
plynou, víc a víc se dostáváme do hlubinného tajemna podzemní říše. Je
zajímavé, že plamen ještě hoří, i když bychom spíše počítali, že nadobro uhasne
a že se náš hrdina udusí. Není tomu naštěstí tak, ale objevuje se zajímavá
okolnost, neboť guvernér náhle spatří na stěnách prapodivné obrazce, které
možná nejsou z tohoto světa, aspoň se tak zdají na první pohled.
Postupuje
dál a ejhle! Potkává mužíčka zahaleného do prapodivného hábitu, z jehož tváře
mu žhavě vyzařují oči, které se na něj upřeně dívají.
„Dobrý den,“
zdraví guvernér
Jenže
tajuplná bytost začíná mlít něco v neznámém jazyce. V tu chvíli otevírá náruč a
nabírá guvernéra, jako když se hrabe na podzim listí. Právě náš hrdina vyřkne
mnoho modliteb, ale marně. Je zanesen do neznámého paláce, dalo by se říci, až
násilím. Jenže nemůže nic dělat, protože je zcela bezmocný a navíc zcela
paralyzován až umrtven.
Poněkud
svízelná situace, z níž není zřejmě východisko, ale jakmile čas postupuje, tak
se dostává Václav do překrásného podzemního paláce obehnaného stovkami věží. V
hlavě se mu však promítá život od narození až po okamžik zajetí. Tělo bezvládné
plave dalšími a dalšími tunely, spektrální duhou, devíti planetami, galaxiemi a
černými děrami. Jaký to krásný pocit, že ubíhá náš čas sladce a příjemně!
Ach, ta
nebeská klenba otevírá náruč jedině vyvolenému, aby poznal také jinou
civilizaci, o níž často ve svém díle básnil. Teď platí, co je psáno, to je
dáno, a navždy bude požehnáno. Teprve guvernér pochopil, že se dostal do další
země, a to pozemské, podzemní i mimozemské zároveň.
Žádné komentáře:
Okomentovat