Přechází
silnici Pražskou, nyní vstupuje do parku u Benziny, poté vchází do posvátné
řeky Metuje, jež teče poněkud nezvykle, neboť každého návštěvníka varuje před
nebezpečím číhajícím z podzemního tunelu, v němž je uvězněn nevinný potok
Radechovka.
„Nevcházej
do říše poznání. Poznání neznáma nic nevyřeší, ale naopak se chová jako
rozšiřující se nekonečná spirála vržených osudů, temných sfér. Nevstupuj do
říše nebezpečí, vždyť tě temnota pohltí jako malinu." Křičí moudrý potok z
podzemí.
„Já jen
čistě ze zvědavosti s touhou poznat nové kraje, abych se něco nového přiučil a
ještě moudřeji panoval v zemi půvabné. Nuže, vstoupím do ráje tichých vod snad
antického podsvětí, do jehož útrob se nikomu nechce, ale vždyť se chováme
pokrokově, přesto však s odkazem na dědictví našich předků."
Toť slova
odvážného guvernéra s elánem, jenž mu není cizí.
„Již nastal
můj čas, a to podrobně posoudit stav ovlivňující dění v Lesoparku i okolí.
Třeba se seznámím s novými tvářemi,vždyť soupis mravů nebývá na škodu pro nové
zákony. Škoda, že Radechovka zasahuje pouze hranici posvátné zóny. Je mi líto,
že je díky absurdnímu sousedství uvězněna pod zemí, aniž by spatřila světlo
Boží."
Je toho hodně,
co měl guvernér na srdci. I pstruzi jej varují. „Odejdi včas z onoho pokušení,
dokud není ještě pozdě, pomysli na návrat."
A tak šel
guvernér dál a dál. Proud byl najednou silný, div cestovatel neklesl ke dnu.
Šaty měl náš hrdina natolik promočené, a navíc z nebe padal tropický déšť.
Kapky se vzájemně bijí vlivem mocného vichru, přesto je ještě viděn půvabný
Lesopark, jak odolává náporu, neboť je statečný.
Promiňte,
ještě jsme guvernéra nepředstavili. Nu což. Jmenuje se Václav Kovalčík, v roce
2009 dosáhl inženýrského titulu a rád by studoval pořád a pořád, aby měl co
nejširší obzor na onom světe, jenž potřebuje nápravu a povzbuzení.
My pořád
guvernér, guvernér a zase guvernér, ale o tituly nejde, protože jsou v našem
konání za takových okolností bez účinků. Skromnost nadevše, našemu umění čest.
Rád by jednou řídil charitativní činnost, aby se stala efektivní a plnila
konečně svoje poslání třeba na tisíc procent, nejlépe milión procent. To je jen
iluze ve zkaženém a sobeckém světě, jenž nezná slitování. Výstavy by měly být
jak na běžícím pásu, což je posláním posledního panovníka, jenž prosazuje
idylku krásna.
Nuže, pojďme
dál a dál – do dravých vod, vždyť dobrodružství nikdy nebývá na škodu, ale ku
prospěchu civilizace, neboť je našim společným cílem, aby Absurdistán nebyl
Absurdistánem, ale opěvovanou a uznávanou zemí českou, moravskou, slezskou,
kladskou, slovenskou a podkarpatskou směrem k moři, protože hospodářský tygr se
může stát útočištěm pro ty, kdož jsou pronásledováni a kdož chtějí pracovat ku
prospěchu ideálního státu. Bohužel je tato vize považována za utopii, ale za
vše mohou proradní nepřátelé pokorného a přátelského uskupení. Proč je neustále
pošlapávána? Nevím, právě jsme objevili zakopaného psa, kterého je třeba ihned
vykopat, abychom došli k poznání, jež nám pomůže k získání opravdového štěstí.
Kde jsme to skončili? Aha, prudký déšť, nelítostný déšť, jenž poutníka provází
na cestách. Podzemní tunel se blíží každým krokem. Kachny volají. „ Vítej v
novém státě, v našem zimním úkrytu, z něhož vyvěrá teplo.“
Hranice
nazývající se soutok jest opravdu přívětivá. Velmi početná pohraniční stráž se
ptá: „ Co chcete v našem Podzemí dělat?“
„Jsem
turistou.“ Odpovídá Kovalčík.
„ Tak se
mějte, šťastnou cestu přejeme.“
Zvolá
pohraniční sbor.
Světlo se
mění v temnotu, ještě že si vzal guvernér petrolejovou lampu, kterou včas
rozsvítil. Kolem něj se shlukl velký počet dychtivých krys, které žádají
almužnu ve formě potravy.
„Zde
živoříme, přesto se nám akorát daří. Dej nám cizinče kousek sýra, jinak zajdeme
hlady.“
Guvernér jim
však podává kousek vánočky a nabízí jej zchudlému obyvatelstvu, jež žije v
temnotě. Docela skvělý diplomatický tah, okouzlen charitativními úmysly. Třeba
se dozví více o imperiu, které možná ovlivňuje dění nejen v Lesoparku, ale i v
Absurdistánu. Pohleďme, i za vánočku jsou zdejší velmi vděční, a proto
vyjadřují vřelé díky za tenhle dar.
„Opravdu
jsem se ocitl v chudém kraji,“ pobrukuje si Václav.
Náčelník
krysí společnosti praví. „ Jsme na území temnoty. Stejně jako vy máme problémy
se společenstvím Absurdistánu, jenž nám otrávil naši říši nekonečnou temnotou.
My jsme si zvykli, ale ostatní tvorové emigrovali buď k Vám do Lesoparku, anebo
do sousedního Absurdistánu.“
„Co se
skrývá za dalšími kilometry o kousek dále?“ Táže se inženýr.
„To byste se
divil. Raději šetřete petrolejem, protože cesta potočním tunelem je velmi
zdlouhavá a náročná. Kachny k nám v zimě míří z proudů Metuje, aby se ohřály.
Hold mrazy bývají kruté. My bychom například přežili atomový výbuch, ale co váš
Lesopark a sousední Absurdistán?“
Byl to
dlouhý monolog, a tak se náš promovaný inženýr rozloučil a šel dál a dál do
neznáma. Lepší je být na chvíli při zemi, pak se dozvíme něco zajímavého, což
nám poslouží k dalšímu bádání.
Ubíhaly
desítky, stovky metrů, naskakovaly kilometry za sebou jak na běžícím páse.
Všude ticho a tajemno, jen divný zápach šířící se zemí temnostní překvapil
našeho hrdinu. To všechno zřejmě mají na svědomí splašky, které se šíří z
kanalizace do potoka Radechovky, čímž dochází k zaneřádění temnostní říše, jež
byla kdysi dávno říši světelnou, zároveň panenskou a podávala si ruce s
Lesoparkem. Tehdy mezi nimi existovala vzájemná pomoc, ochota a sounáležitost.
Mocný Absurdistán bohužel zpřetrhal svazky, protože nechal postavit tunel žalostného
podsvětí. Položme si otázku. Co kdyby bylo všechno jinak? Je třeba myslet také
na vzduchové zásoby v místní říši, protože by naše cesta skončila někde
uprostřed. Naštěstí ještě zbývá petrolej do lampy, což je koneckonců v pohodě.
Žádný zdejší obyvatel dodnes nevěděl, že uvedeným podsvětím prochází slavný
guvernér Lesoparku. Možná je dobře, že cestoval inkognito, nechtěl totiž
vzbudit pozornost, neboť poznal za svého života, že se nemají házet perly –
slušně řečeno do spletitého bahna. Zkušenosti bývají kruté-zejména z okolního,
nelítostného světa, jenž na sebe váže absurditu za absurditou. Víme, že může
být dokonáno, ale nechme to napříště.
Žádné komentáře:
Okomentovat